Tři roky po mém narození přibyl do naší rodiny Wartburg 311/1000. Tehdy byla auta na pořadník, a tak jeden ze způsobů, jak přijít k vlastnímu vozu, bylo koupit nabouraný a opravit si ho. Můj tatínek je automechanik, navíc zaškolený přímo v Eisenachu, takže to provedl přesně tak.
Vozidlo to bylo úžasné. Jelo i 130, teplota vody dosahovala i 110 a zvuk motoru při rychlosti 80-90 krásně uspával. Zejména dokud jsem se ještě vešel v leže na zadní sedadlo. Tímto způsobem jsem absolvoval třeba noční jízdu z Gottwaldova do Karlových Varů. Té ovšem předcházelo celodenní spravování převodovky (pochopitelně ne mnou). Jinak to bylo auto víceméně bezproblémové, až na občasné přehřívání a díky diagonálním pneumatikám s univerzálním vzorkem v zimě málo použitelné. Právě v něm jsem zažil první smyk typický pro přední pohon, kdy se auto sune ven ze zatáčky po tečně. Mamince jsme to neměli říkat.
Nejvíce si pamatuju cesty na letní dovolené do Vysokých Tater a na chatu k tetě do Jemnice.
V roce 1979 jsme přešli na novější typ Wartburg 353 r.v. 1972 s najetými 63.000 kilometry. W311 si vzal strýc a jezdil s ním až do roku 1997, kdy byl odvezen do šrotu.
Musím přiznat, že se mi novější hranatý typ zpočátku moc nezamlouval. Při jedné z cest na naše oblíbené Slovensko se v kopci z ničeho nic zastavil motor a nešel nastartovat. Asi po 5 minutách nastartoval jakoby nic a od té doby jsme nikdy akutní problémy na cestě neměli.
Velkou slabinou těchto wartburgů byla nedokonalá antikorozní ochrana. Říkalo se, že Němci, když konečně dostanou po 12 letech vytoužené nové auto, hned ho doma rozeberou, ponatírají a až potom jezdí. U nás se nejdřív jezdilo, takže po 9 letech byl Wartburg rezavý jak liška, a to hlavně blatníky a spodní část dveří.
Obr. 5: U Manínské tiesňavy (1979). 
Obr. 6: Tety z USA tlačí náš „nový“ Wartburg (1981).
Obr. 7: Žlutý W353 po generálce, ještě ne zcela dokončené (Bezděz, 1983). 
Obr. 8: Tady už chybí jen spodní široký spojler (1984).
V roce 1983 jsme s ním v létě podnikli jeho nejdelší cestu do jeho rodiště – NDR. Jeli jsme až k Baltskému moři do Boltenhagenu poblíž Rostocku. Cesta tam měřila 900 kilometrů. Znalcům těchto vozů nemusím popisovat, jak úžasné to bylo cestování, tady ještě navíc zpestřené perfektně udržovanými „kamarády“. Pochopitelně jsme této cesty využili k nákupu náhradních dílů (kulové čepy, manžety poloos, různé pryžové díly).
Obr. 9: Nezapomenutelná cesta k Baltu (Boltenhagen, 1983). 
Obr. 10: Ani v pravých zimních podmínkách jsme nikdy neměli problém nastartovat (Vysoké Tatry, 1985).
Když jsme o několik let později natřeli z módy vycházející chromované díly na černo a doplnili spodní široký spojler, byl z něho skutečně nádherný vůz. Kromě toho jsme v průběhu let vyměnili předni sedadla typu „křeslo“ za originální s vysokými opěradly s integrovanými opěrkami, opatřili si nový volant z PUR pěny, namontovali samonavíjecí pásy, bratr vyrobil plynulý cyklovač stěračů a já tranzistorové zapalování. K tomu volantu: koupili jsme ho bez „špuntu“ (ten v Mototechně neměli), takže jsme si ho vyptali od továrního jezdce eisenašské automobilky Dietera Heimbürgera při Rallye Škoda 1985. Začátkem 90. let jsme osadili světlomety se žárovkou H4, koupené výhodně ve výprodeji. To se to pak jezdilo i v noci!
Obr. 11: Okamžik ujetí 100.000 kilometrů (1985). 
Obr. 12: Malá oslava u letadla ve Slušovicích (1985).
Když mu bylo 20 let, absolvoval jsem s ním 500 kilometrů dlouhou cestu do Německa, která byla dobrodružná už jen tím, že jsem s ním jel do kapitalistické ciziny (2 a půl roku po otevření hranic), ale také tím, že to bylo zcela bez přípravy. Zvládnul ji bez jediného zaváhání, na rozdíl od mladšího BMW 520, u kterého jsme museli na cestě měnit membránu v karburátoru.
Spolehlivost byla skutečně obdivuhodná. Za 30 let provozu nezůstal stát na silnici. Ne že by se nikdy nic nepokazilo, ale vždycky tak, že šlo dojet domů. Měnili jsme jen spotřební díly jako čepy, ventilky v čerpadle paliva, díly výfuku, gumičky v brzdách, manžety poloos a jednou tlumiče pérování. V roce 2003 ho táta rozporcoval a větší část odvezl do sběru. Wartburg měl najeto 165.864 kilometrů.
Ještě než k tomu došlo, předali jsme žlutý Wartburg strýci, aby nemusel jezdit s W311, a pořídili jsme si v roce 1997 Wartburg 353 S r.v. 1986 s těžko určitelným stavem kilometrů, protože tachometr ukazoval jen nějaké jednotky nebo desítky kilometrů. Při stáří 11 let ale bylo možné považovat za skutečnost, že má najeto právě 100.000 kilometrů. Před námi jej vlastnil ale nějaký „tunič“, protože tento Wartburg jel jako ďábel.
Když jsem jej odvážel z Autobazaru, bratr mi nestačil s Favoritem. To auto při troše snahy hrabalo i na dvojku, mělo ale spotřebu 10 l/100 km a zahřátý motor nešel nastartovat. Mělo ale pneumatiky 165/70 R13, tedy o něco nižší, než by měly být, a tak jízdní vlastnosti byly skvělé, zejména v porovnání s našim předcházejícím. Neúnosnou spotřebu tata vyřešil na první pokus přihnutím jazýčku na plováku. Od té doby jsme mívali spotřebu kolem 7,1 – 7,5 l/100 km. Motor si ale zachoval úžasnou živost, takže když jsem se s někým trochu honil a začal mi ujíždět, tak jsem se podíval na tachometr a ten ukazoval 140 km/h! Karburátor ovšem nebyl v pořádku a měli jsme trvale problémy se startováním už po několika dnech odstávky. Investovat ale asi 3.000 Kč do nového karburátoru se nám nechtělo.
Obr. 13: V Krušných horách (2002). 
Obr. 14: Ve Vysokých Tatrách (2003).
Kromě výborných motorických a jízdních vlastností byl tento Wartburg vybaven téměř vším, co jste si mohli na Wartburgovi v roce 1986 v nadstandardu přát: mlhovky, otevírací střecha, ekonoměr s LED, řazení na podlaze, dvoustupňový cyklovač stěračů, elektronické zapalování EBZA 2s, obložení kufru a rezervního kola textilií, palubní deska s fólií imitující dřevo, textilní koberečky, výplně dveří s hnědou koženkou a kapsami, autorádio s magnetofonem. Tomu se říká „Wartburg f plný palbě“. Vlastně chyběla jen anténa vestavěná v čelním skle. Nutno říct, že ekonoměr skutečně fungoval. Také elektronické zapalování plnilo svou funkci na 100 procent, takže dřívější seřizování po 10.000 kilometrech nebo i méně bylo minulostí. Slabinou byl jen ten karburátor Jikov 32 SEDR a chladič z Autopalu Nový Jičín, takže se nám několikrát stalo, že se nám vařila voda v chladiči. Kromě předních brzd jediné dvě české věci na autě a jen ty dělaly problémy.
Němci také evidentně zapracovali na antikorozní ochraně, protože až na zadní část zadních blatníků a spodní část dveří nebylo auto ani po 27 letech prorezlé. Za 14 let provozu jsme na něm opravovali poloosy, karburátor, měnili hlavní brzdový válec, prasklou torzní tyč, cívku zapalování a 2 termospínače v chladiči. Nikdy se nám nepodařilo odstranit kolísání brzdícího účinku v zadních kolech, přičemž jsme vyměnili kromě hlavního brzdového válce i bubny, pakny a regulátor brzdného tlaku v zadních kolech.
S tímto autem jsem jel mimo jiné na svatební cestu v roce 1999, na Rallye Erzgebirge 2002 a do oblíbených Vysokých Tater. Chtěl jsem s ním jet do Eisenachu na Rallye Wartburg, to jsem ale neuskutečnil. Od roku 2006 bylo stále jasnější, že auto bude potřebovat větší generálku. Nebylo ale kam jej schovat, chyběla nějaká stodola. Pořízením Dacie Logan v roce 2007 se dostal na druhou kolej a projel se jen výjimečně. Porovnání těchto dvou aut se věnuju na své stránce Srovnání vozů.
Obr. 15: Ani déšť, ani sníh, ani mráz na Wartburga neplatí (2010). 
Obr. 16: Pět let společné existence vozů různých generací (2007-2011).
Jeho hvězda zazářila v létě roku 2010, kdy mě malý syn bratrova kamaráda požádal, abych ho Wartburgem svezl. Aby to nebylo jen tak, projeli jsme část rychlostní zkoušky ve Slušovicích a pak okruhovou RZ v Doubravách. Nemusíte porušovat pravidla silničního provozu, aby se za vámi lidi otáčeli. V listopadu 2011 ujel poslední kilometry a do 20. listopadu 2013 stál na stejném místě, kde čekal, jestli se něco nestane a nebude možné ho dlouhodobě ustájit a renovovat. Byl to do značné míry člen rodiny. Při stavu tachometru 49.421 km byl nakonec odvezen k sešrotování. Tím skončila 41 letá etapa, kdy byl v naší rodině vždy aspoň jeden Wartburg.
Dohromady jsme se všemi třemi ujeli kolem 180.000 kilometrů. Občas se při řízení přistihnu při nějakém pohybu, který mám stále ještě jako návyk z Wartburga. Nikdy na něho nezapomenu. Kdybych si neříkal, že jsem chlap, možná bych uronil i nějakou slzu.