Narodil jsem se do dvoutaktní rodiny. Přestože můj otec již dříve před válkou (ve firmě) řídil vždy velký, americký vůz a k němu malou českou tatru, soukromě, jako kamarád a spolužák p. Vladimíra Formánka (pozdějšího disponenta továrny Aero), vlastnil od něj všechny typy vozů Aero od 500 až po limusínu Aero 50, kterou mám já dodnes. Na ní jsem také začínal ve velice ranném věku své řidičské umění. Později jsem jezdil již sám na Pionýru 550 („pařezu“) a po získání řidičského oprávnění jsem krátce začal spolu s kamarády jezdit na Tatře 52 a Škodě 422.
Tátův kamarád měl tehdy vůz IFA F 9, kterou jsem mu s mým otcem servisoval a občas měl možnost se s ní i projet. Díky tomu bylo brzy jasno a začal jsem shánět podobné auto i pro sebe.
Po návratu z vojny u mne dvoutakt definitivně zvítězil a tak jsem si nejprve pořídil několik Aero 30 a pak asi tři Jawa Minory. Ovšem to již byla 60. léta, kdy jsme byli se všemi těmito vozy tvrdě naháněni kontrolami SNB, a tak jsem se začal ohlížet po něčem novějším.
Podařilo se mi koupit celkem přijatelně Wartburg 311/900 z roku 1957 ještě s úzkými brdovými bubny (Simplex). Byl v originálním stavu, hráškově zelený, standard provedení. Byl však již dost ojetý (cca 150.000 km, a tak jsem ho záhy prodal (viz obr. 1).
Koupil jsem obratem novější Wartburg 311/1000 z roku 1962 v provedení de Luxe (červeno-bílý). Ten měl najeto „jen“ 64.000 km. V té době jsem se také oženil a dočasně přestěhoval na vesnici cca 25 km od Kolína. Proto jsme byli nucení se ženou denně jezdit do práce autem a já ještě často až na pracoviště v terénu (pracoval jsem tehdy u silnic), takže to někdy bylo dalších až 50 km. Díky tomu jsem na voze najezdil za rok 70.000 km a vůz se bohužel začal sypat.
Tehdy jsem v mototechně zakoupil takzvaný polomotor, což byl blok motoru s vanou, komplet klikovka s písty čepy a kroužky, vše smontované, za 2.300 Kčs. Motor jsem dostrojil díly z vymontovaného původního motoru a jezdil stejně intenzivně dál. Ovšem po častečném záběhu, kdy jsem již začal využívat plného výkonu, se sypal vůz dále. Spojka, gumové unášeče poloos, později i poloosy a nakonec i převodovka.Vše jsem postupně zgenerálkoval a nakonec byl ještě přinucen měnit prahy karoserie. Také se daly koupit v mototechně a šly vcelku dobře vyměnit (viz obr. 2).
Obr. 2: Červenobílý Wartburg 311 de Luxe z roku 1962.
Tou dobou už jsem ale silně šilhal po Wartburgu 353, kterého měl kamarádův otec a na němž jsem spolu s kamarádem dělal údržbu a opět se i občas svezl. To byl propastný rozdíl úplně ve všem. Naštěstí se mi brzy podařilo „třipěttrojku“ sehnat od jednoho známého, který ji měl z Tuzexu a byla teprve rok a půl stará a najeto měla jen 11.000 km. Provedení de Luxe krémové barvy, stříbrno-černo-bílý vnitřek (viz obr. 3).
Touto „třipěttrojkou“ jsem jezdil cca 4 roky a vyměnil ji za novou 353 W z roku 1978, která už měla nové dvouokruhové brzdy, vpředu kotoučové. Opět jsem měl de Luxe, citronově žlutou barvu se skořicovým vnitřkem. Tehdy jsme na ní stáli celá rodina 2 dny frontu před Mototechnou v Kolíně. Stála 58.000 Kčs. Byla jedna z posledních s chromovými poklicemi kol a mezikružím. Rok po té už měly de Luxe na kolech pouze středy a návleky na matkách kol, chromové provedení pro de Luxe a černé plastové pro standard. Zároveň měly velká plastová zrcátka na dveřích. Ty chromové středy jsem si koupil a namontoval — líbily se mi (viz obr. 4).
Obr. 3: Tuzexová třipěttrojka krémové barvy. 
Obr. 4: Citrónově žlutý Wartburg 353 W de Luxe z roku 1978.
Brzy na to jsem ale omarodil a téměř rok nejezdil. Do práce jsem pak nastoupil pouze jako řidič osobního vozu a 10 let jsem proháněl služební volhy 21 a 24, žigulíky 2102, 2103 a později škodovky. Tím se stalo, že jsem propadl žigulíku 2103/1500, protože ten dokázal jezdit také za 9 l, a při tom to byl proti wartburgu 353W rakeťák (přeci jen těch 1.500 ccm obsahu bylo znát).
Tak se stalo, že jsme zase stáli frontu u Mototechny a já měnil W 353, ale za licenční Renault 12 — tedy Dacii 1300. Bohudík to byla jedna z prvních, ještě téměř celá Renault, ty pozdější originál rumunské už byly velmi špatné. Na vysněného žigulíka jsme přeci jen nedosáhli, neměli jsme potřebné kontakty. Dacia sice nebyla špatná, naopak, ale časem mi začal wartburg v baráku chybět a tak se stalo, že jsem ho zase koupil.
Byl to pracovní vůz Tourist 353 W od ČD vyřazený pro shnilou karoserii. Měl sice generálkovaný celý spodek včetně motoru, ale pro shnilé prahy a přední blatníky, neprošel STK a tak skončil za 7.500 Kčs u mne. Po opravě karoserie a STK mi věrně sloužil asi dalších 5 let. To jsem ale již pro vysoké ceny benzinu přešel na naftu a začal jezdit mercedesy. Ty jsou také má velká láska, pro ten pohled na svět „přes hvězdu na kapotě“ (viz obr. 5).
Wartburg se u mne objevil znovu od mé tety, po úmrtí mého strýce, v roce 1996. Byl to W 311/1000 rok 1963 zcela původní standard, krémový, najeto 75.000 km. Bohužel jsem se dopustil neodpustitelné chyby, poslechl tetu a vůz prodal. Velkou roli v tom hrála také garáž, kterou jsem neměl a teta původní garáž musela opustit (viz obr. 6).
Obr. 5: Tourist 353 W. 
Obr. 6: Krémový Wartburg 311 Standard z roku 1963.
Pak jsem byl chvíli zase bez wartburga, nicméně mi opět chyběl. Proto jsem začal shánět a koupil hned dva. Oba černo-bílé 311/1000 de Luxe. Jeden byl bez SPZ, měl motor z 353, dost poničený vnitřek a byl v celkově horším stavu. Oba však měly původní lak, čalounění i chromy. Nechal jsem si toho s SPZ, měl vše originál a najeto 76.000 km.Namontoval jsem na něj kšilt, časem poopravil lak a jezdím s ním jen po veteránských akcích. Do současné doby ujel vcelku bez problémů 23.000 km. Poslední jeho delší cesta byla do Eisenachu na sraz wartburgů. Ujel celkem 1.350 km bez nejmenších problémů. Také jsem s ním natočil pro ČT pořad Husákova auta (viz obr. 7).
Tím však není mým wartburgům stále konec. Dostaly se mi ještě do ruky další dva Wartburgy 353, z nichž jednoho jsem doslova zachránil před šrotem. Byl se SPZ, ale bez STK . Žlutý de Luxe s řazením na podlaze a střešním šíbrem z roku 1982 (viz obr. 8) , původní stav, poškozené byly pouze levé zadní dveře a vadná brzdová pumpa, muselo se dvakrát šlapat. Po opravě a STK u mne ke spokojenosti najezdil cca 9.000 km. Ale opět pro nedostatek místa (garáž) jsem ho prodal. Druhý byl z roku 1973 bez SPZ, v celkově velmi špatném stavu takže jsem ho rozebral na díly a rozprodal, co se ještě dalo použít.
Obr. 7: Černobílý Wartburg 311 de Luxe v původním stavu. 
Obr. 8: Žlutý Wartburg 353 W de Luxe z druhé poloviny 80. let.
Celkově mi prošlo, mimo dalších cca 35 vozů jiných značek, rukama 10 wartburgů a musím říci, že je to jeden z nejlepších vozů, samozřejmě s přihlédnutím k době jeho vzniku. V mém srdci i garáži má stále pevné místo, zrovna jako tátova Aero 50 a také vždy nějaký mercedes.
Pokračování po 10 letech – aneb zase další wartburgy v mých garážích
Po asi roční pauze mi zase tak trochu wartburg chyběl, takže jsem se celkem lehce nechal ukecat kolegou z VCC Kolín a zajel se podívat k jeho strýci, který si na důchod pořídil novější, ale hlavně terénní vůz.
Po dojezdu na místo, zde stál světle žlutý, místy dost orezlý chudinka wartburg 353 z roku 1987 (viz obr. 9) , bez chromů a s náporákem, leč v původním stavu (včetně laku). Při jeho předvedení, kdy se nenechal zahanbit, tím, že ač zjevně již delší čas odstavený, chytil ,,na drc“. Po podrobnější prohlídce se ukázalo, že je vnitřek velmi čistý, neponičený, všechny dutiny (prahy-sloupky-dveře) vystříkané olejem, takže bylo již téměř jasné, že ho tu dál stát nenechám. Skončil tedy u mne. Po ,,mém pořádném doladění“, repasi strojových částí, vybroušení a doretušování původního laku, jsem mu udělal veteránskou testaci a STK. Vůz mi začal věrně sloužit.
Obr. 9 – Wartburg 353 W z roku 1987 
Obr. 10 – Wartburg 353 W Tourist de luxe
To jsme ale již s několika kolegy vymysleli Wartburg veterán klub. Původní plán byl na utvoření Wartburg sekce pod VCC Kolín, ale jak se později ukázalo, to nebylo průchodné řešení.
Klub vznikl dříve u kolegů wartburgářů v Hradci Králové a my se stali jeho sekcí. To sice trochu odbočuji, ale jen proto, abych tím vysvětlil několik dalších wartburgů, které se později objevily v mých garážích.
Krátce na to jsem byl upozorněn, že v Kutné Hoře je na odstavném parkovišti Wartburg 353 tourist. Neodolal jsem a zajel se tam podívat, abych zjistil, že se jedná o model 1983 (s černými nárazníky), ale za to de luxe s plnou výbavou, řazením na podlaze a dokonce se šíbrem (viz obr. 10) . Nevypadal na první pohled moc vábně. Ale i tak jsem se vrátil pro plaťák a dovezl si ho domů. Byl totiž odsouzen k sešrotování, a to mi přišlo dost líto, hlavně k tomu šíbru.
Po pečlivém omytí a podrobnější prohlídce jsem zjistil, že zase tak moc špatně na tom není. Hlavně byl v původním dochovaném stavu (včetně laku), což já miluji. Práce na něm sice nějaká byla a docela dost, ale musím uznat, že ve finále to za to stálo. Dnes je z něho parádní kousek. Dostal chromy a celkově jsem ho asi o 3 roky zestařil. Nyní mi slouží k plné mé spokojenosti.
To ale stále ještě není konec. Díky vzniku klubu se na nás, spíše ale na mne, z dřívější známosti a zvyku, když jsem před léty podobně zachraňoval Aerovky, začali obracet další majitelé wartburgů, které byly obdobně odsouzeny ke zrušení.
Díky tomu následoval další přírůstek, kterého jsem nemohl nechat sešrotovat. Opět to byl 353 Tourist, tentokrát model standard 1971 a opět – jak jinak, než zcela původní, dochovaný navíc pro mne bohužel, v přesně stejné barvě (viz obr. 11) , jakou má ten de luxe se šíbrem.
Tento byl dokonce od původního prvého majitele, který ho měl nového z Mototechny. Navíc k němu byly všechny doklady a dokonce i oboje klíčky, tak jak byl kdysi předán, při prodeji v Mototechně . Na tomto voze nebylo třeba ani nic dělat.
Obr. 12 – Wartburg 353 W de Luxe, rok 1976 
Obr. 11 – Wartburg 353.1 Tourist, rok 1971
V tu chvíli jsem už ale bojoval s místem, tedy s nedostatkem garáží, protože takovéto vozy nejde nechat stát jen tak na dvoře. Takže jsem byl docela rád, když ho u mne uviděl jeden kolega, a projevil zájem, že by ho chtěl ode mne získat. Vůz jsem mu přenechal, i když byl starší a zcela původní, ale šíbr na stejném modelu zvítězil. Takže tento vůz má již nového ale doufám posledního majitele – dobrého veteránistu.
Ale ani to ještě není konec. Narazil jsem ještě na dalšího odsouzence a opět zcela původního, opět od prvého majitele, tentokráte ale 7 let odstaveného v depozitu, pro nemoc majitele. Tentokrát to byla 353 W limuzína de luxe, ročník 1976, bílá, se skořicovým vnitřkem (viz obr. 12).
Byla a je ve standardním stavu, jak byla koupena v Mototechně v Kolíně. Je k ní úplně vše, od faktury, přes servisní knížku, všechny doklady od jakýchkoliv oprav, jakož i všechny doklady od povinného ručení, za celou dobu jeho provozu. Dodnes má najeto pouhých 59.ooo km. Byl vcelku slušně udržován, povětšině servisem Mototechny. Ve voze je kompletní původní výbava, dodávaná továrnou při exportu, dokonce i plechovička původního laku, bohužel dnes již zaschlého. Po provedení testace, TK a emisí stačilo už jen pojištěnému vozu vyzvednout původní SPZ KO-09-32 z depozitu a vyrazit i s ním do provozu.
Vzhledem k tomu, že stále bojuji s místem, byl jsem nucen prodat žlutou standardní limusínu 353, ale odešla do dobrých rukou kolegy z Wartburg veterán klubu, který ji nadále zvelebuje.
Doufám, že toto je už snad úplný konec mého waranského šílenství – no i když, stále mám ještě sen, a to Wartburg 311 kabriolet. Tady ale už asi zůstane jen u toho snu. Není jich mnoho a jejich cena je dost vysoká.